OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jestlipak jméno JOHN ARCH ještě dneska někomu něco řekne? A teď nepočítám zapřísáhlé příznivce osmdesátek, pro něž je štrachání a oprašování stárnoucích vinylů největším požitkem. Asi nic, co? A kdyby otázka zněla, jak se jmenoval původní zpěvák amerických kraleviců progresivních držav FATES WARNING? Přece jenom jiskřička? Nebo přímo hoří? Ano, je to prosté, jsme svědky návratu dalšího ztraceného syna, tímto singlem započalo Johnovo znovuzrození pro hudební svět.
Už si nevzpomínám v jakém se tehdy obě strany rozešly, ale složení doprovodné sestavy dává tušit, že čas případné rány dávno zacelil. V jednom týmu tak dnes bok po boku stojí vedle Archa i Jim Matheos, Joey Vera (oba určitě již dostatečně „Osudově varováni“) a bubenický promiskuita par excelence Mike Portnoy (samozřejmě stále především člen ochotnického kroužku „Snového divadla“).
A cože nám hoši poskládali za materiálek na předmětné ípíčko? Co byste asi tak očekávali? Jde samozřejmě o progresivním metalem načichnutou směsku plnou motivů, zvratů a změn. Ve skladatelském rukopisu pan Matheos pochopitelně nezapře svou rodnou hroudu, kde však FATES WARNING posledních let znějí vzletně a moderně, tady nás čeká i záměrné vyvolávání duchů minulosti. Avšak nic ortodoxního, nebojte! Dvě skladby se možná budou zdát na první pohled málo, jenomže stačí mrknout na výslednou stopáž a z bezmála třiceti minut si už určitě lze poměrně přesně dovodit, o co zúčastněným matadorům půjde. O jejich hráčském umění určitě nikdo nezapochyboval ani na okamžik a tak se nejslabším článkem, možná trochu paradoxně, jeví hlasový projev muže, jež dal projektu jméno. Ukňouraný falzet pana Archa mi k srdci nikdy příliš nepřirostl ani v minulosti, jeho o deset tříd lepšího náhradníka Raye Adlera jsem v řadách FATES WARNING uvítal s nadšením a protože se v tomto ohledu nic k lepšímu nezměnilo, zpěv materiálu rozhodně neprospívá. Ve zběsilém kvílení v druhé polovině dvojky "Cheyenne" pak vysloveně dráždí.
Závěr ve dvou větách: Kdo si zvykne na pěvecký projev pana majitele loga, dostane náplast v podobě slušného progu. Ostatní ať si foukají bebíčka jinde.
John Arch byl vždycky průměrný zpěvák. Jeho návrat na hudební scénu je tak sice díky trojici "mušketýrů" poměrně zajímavý (s občasnou chtěnou evokací dob minulých), ale průměrným zpěvákem zůstal dodnes. EP tedy spíše jen pro věrné fanoušky, ostatním nelze bez zaváhání doporučit, protože zde o nic zásadního nepřichází.
7,5 / 10
John Arch
- zpěv
Jim Matheos
- kytara
Joey Vera
- basa
Mike Portnoy
- bicí
1. Relentless
2. Cheyenne
A Twist Of Fate (EP) (2003)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 28:03
Produkce: Jim Matheos a John Arch
-bez slovního hodnocení-
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.